Švédská diagonála:Kolik zemí a krajin jsem poznal, tolikrát jsem žil.

Švédská diagonála – Helsingborg -Stockholm

Naposledy jsme dojeli na severozápadní hranici Švédskas Norskem. Norsku necháme prostor v pozdějších kapitolách a budeme seještě nějakou chvíli věnovat Švédsku. Převážně části jeho vnitrozemí aseverovýchodnímu pobřeží.

Cestu na východ napříč Švédskem začneme v Hesilgborkua napojíme se na silnici E4 směrem k druhému největšímu jezeru ve Švédsku –Vätternu, s 15km dlouhým ostrovem Visingsö.

Nejdřív bych ale každému doporučil zastávkuv losím safari v Markarydu, vzdáleném cca hodinu jízdy (80 km) odHelsingborgu.

Losí safari aneb švédsky „Älgsafari“  v  Markarydu

Snadno dostupná oblast, kde žijílosi ve svém přirozeném prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13hektarovou losí oborou. Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytnepříležitost spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti. Můžete jejzastihnout při hašení žízně v jiskřivém potoce, nebo když se koupe v jezeře. Hlavně si nezapomeňte předem připravit asprávně nastavit fotoaparát! Pozdější, dodatečné nastavování WB, času a clonyby vás mohlo připravit o pár zajímavých záběrů. Já jsem si pro návštěvu tohotomísta vybral jaro, což není nejideálnější doba pro jejich pozorování a focení,ale jindy jsem, bohužel, neměl příležitost.

V této době čekají losicemláďata a dospělí losi ještě nemají po podzimním shazování narostlou tusprávnou korunu paroží. Pár zajímavých snímků jsem tu však i přes nepřízeňobdobí i počasí pořídil, dokonce i jeden nezapomenutelný zážitek.

Byl jsem dohodnut s průvodcem,že mě nechá projít za účelem reklamy v našich časopisech oborou pěškys podmínkou, že mě bude sledovat v nevelké vzdálenosti autem. Jinakse tu pěšky chodit nesmí. Vše je možné sledovat pouze z bezpečí kabinyauta.

V jednom místě jsem opustilcestu a zašel trochu hlouběji do hustého porostu obory. Představte si krásné,ničím nerušené ticho, fotoaparát na krku připravený k akci. Napjatě poslouchám,co se kde šustne a nejednou vidím cca sedm metrů před sebou v houští ležetlosici. Ale rozhodně ne nějakého drobečka. Úlek člověku vždy všecko trochuzveličí, ale mě v té chvilce překvapení připadala její hlava jako malýosobní automobil. Ležela však v klidu dál a tak jsem začal fotit. V tomslyším praskot a otočím hlavu doleva. Nějakých pět metrů ode mne vylézalz houštiny samec. Byl sice ještě bez paroží, ale to mě zrovna mocneuklidnilo. Uši sklopené dozadu (to nevěští u koní ani u vysoké zvěře nic dobrého)a upřeně mě pozoroval. Když tam tak přede mnou stál, vztyčený jako stodola,funěl a shlížel na mě ze své výšky, měl jsem chuť vzít nohy okamžitě na ramena.Jenomže ono vám to nedá. Fotograf s fotoaparátem je stejně jako každýlovec tak trochu blázen a touha po úlovku předčí i strachem rozklepané končetiny.Zaostřil jsem tedy mezi oči a snažil se co nejvíce uklidnit ruce. Tiskl jsem jek tělu, jak nejvíc to šlo, ale poměrně dlouhý čas, který si vynutilo šerov houštině, mi mnoho nadějí na slušný snímek nedával. Nakonec jsem topřece jen jakž, takž ustál a mohu vám zde toho obra prezentovat. O kus dál jsemměl ten den ještě příležitost pozorovat zubry a bizony. Bylo už ale veliké šeroa jejich fotografie nejsou natolik kvalitní, abych si je dovolil ukazovat. Snadse sem ještě někdy vrátím a nafotím vše trochu lépe.

Hororové probuzení

V mém vyprávění o Balkáně jsem slíbil, že budu přidávat také příběhy lidí a řidičů kamionů posbírané nacestách.

Dvě následující příhody, které mivyprávěli šoféři při plavbě přes Baltské moře, sem rozhodně patří.

Hlavním aktérům se tímto zároveň omlouvám,jejich jména jsem už zapomněl. Prožité příhody mě ale tak pobavily, že sezapomenout nedají.

Autor první příhody se tehdy vracelze severnějších oblastí na Örebrem. V těch místech se projíždí dlouhýmiúseky, kde jedete často mnoho kilometrů lesem, bez známky civilizace. Protojsou zde u silnice po cca pěti kilometrech umístěna odpočívadla, aby měliřidiči kamionů kde zastavit a udělat povinné pauzy. I to je jedenz důvodů, proč jsou švédské silnice považovány za nejbezpečnější anejoblíbenější v Evropě.

Na takovéto silnici kolegu zastihlvečer a rozhodl se na jednom z odpočívadel přenocovat. Záclonky aninezatahoval. Jednak jsou tato odpočívadla mnohdy malá a vejde se na ně stejnějen jeden kamion a potom – proč také zatahovat uprostřed lesů. Moc aut tadynejezdí a v noci už skoro vůbec nic. Krásný, voňavý lesní vzduch ho brzyuspal a usnul „jako mimino“.

Ráno ho probudilo cosi neobvyklého,sám ještě nevěděl co. Otevřel jedno oko a… zase ho rychle zavřel. Zdálo se mutotiž, že ho skrz přední okno pozoruje obrovská nestvůra s rozevřenoutlamou a chystá se ho spolknout i s kamionem. Blbost, říká si a pomaluotevírá oči. Ještě jeden úlek, pak pozvolné poznávání a to už s ním začalna lůžku pomalu vibrovat smích.

Před kamionem stál totiž obrovskýlos, hlavu natočenou na stranu, aby mu nepřekáželo rozvětvené paroží a jazykemjako lopata olizoval z předního skla nalepené mouchy a rozpláclé medovéskvrny od včel. Když si uvědomíte výšku, v jaké je umístěno přední sklokamionu, dokážete si snadno představit, jakých rozměrů tito králové švédskýchlesů dorůstají.

Příhoda druhého řidiče je podobná.Projížděl také oblastí severovýchodního Švédska a měl domluveno se dvěmadalšími kolegy, že se sejdou na oblíbeném parkovišti u jednoho ze zdejších,nádherných jezer. Na smluveném místě byl první a tak se natáhl na lůžko a dalse do čtení knížky. Zatím se pomalu setmělo a unaven čtyřhodinovou jízdoupomalu usnul. Spal jako dudek, když ho probudilo lomcování autem. Pomaluotevíral oči, snažil se probudit a říkal si v duchu: „ Nojo, srandičkyhoši. Snažíte se mě rozhoupat a vystrašit“ Potom si ale uvědomil, že mánaložené auto a dva chlapi, byť sebesilnější, by neměli šanci rozhoupat takovouváhu. Pomalu tedy vstal a nakouknul do bočního zrcátka. Vedle kamionu stálobrovský los a drbal si boky o přezky na plachtě. Také krásný a nezapomenutelnýzážitek.

Tím dnešní vyprávění zakončím apříště se posuneme dál, přes Ljungby, zastavíme se u Laganu, projedeme mezijezery Flären a Vidöstern, kolem Vaggeridu, kde jsou velké dřevařskéspolečnosti až k Jönköpingu (čti Jenčeping). Tam se zastavíme u druhého největšího jezera ve Švédsku jezera Vättern a u pozůstatků hradu a zámku„Brahehus“.