Kamionem divokým Balkánem
Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak, z pohledu řidiče kamionu.
Vždy jsem toužil poznávat svět, za minulého režimu mi to však, bohužel, nebylo souzeno.
Po revoluci jsem sjezdil s rodinou dostupná místa v Evropě, snažil se vstřebávat krásu cizích krajin a zvyky jejich obyvatel.
Začal jsem též podnikat, neměl jsem však v sobě dostatek patřičné tvrdosti, abych mohl být úspěšný. Spíš naopak. Propadal jsem se do stále větších dluhů a neměl jsem vůbec čas věnovat se psaní a focení.
V roce 2004 jsem byl rozhodnut s podnikáním skoncovat a věnovat fotografii, které se věnuji s určitými přestávkami 40 let a psaní veškerý svůj volný čas.
Vycestovali jsme se ženou do Brazílie, tam jsem absolvoval denně cca 100 až 300 km, poznával život v příměstských oblastech i v části Amazonie a v roce 2006 dopsal o této krásné zemi knížku s obrazovou publikací, která však čeká do dnes u vydavatele na vydání. Je prý zalomena a připravena k publikaci, ale stále není čas na dokončení pro zával brožur typu „ Život politiků a jejich manželek, story o celebritách„ apod.
Lákaly mne i další oblasti, jako např. Kanada, Indonésie a další, nejvíce však Balkán, jeho historie, kouzlo rumunských Karpat, či bulharských Rodop a Pirinu a pochopitelně život tamějších obyvatel.
Začal jsem hledat sponzory, to je dnes však čím dál, tím složitější.
A pak jsem dostal spásný nápad.
Celý totalitní režim jsem se živil jako řidič, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným.
Nechal jsem se najmout jako řidič kamionu u firmy, která provozuje dopravu právě v oblastech Balkánu a veškeré povinné pauzy, které nařizuje „aetr“, věnuji poznávání těchto krásných, mnohdy divokých končin, doposud nepříliš zkažených výdobytky civilizace.
Své vyprávění začnu Rumunskem. Projedeme spolu určité trasy a povíme si něco o jejich historii a kulturních zajímavostech.
Budu vám vyprávět i o příhodách, které mne na těchto cestách potkaly, o zvycích místních obyvatel, i o osudech a kolegialitě řidičů, se kterými jsem měl tu čest se setkat a kterých si velice vážím.
Poznal jsem už za svůj život mnoho pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako právě zde.
Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.
Novodobí loupežníci a lapkové
aneb
reportáž psaná na vyplátce
Než se pustím do popisování přírodních krás, které mě na
Balkánu tak uchvátily, rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše
podporovanou korupci.
Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s
tímto problémem setkáváme dnes a denně.
Jednou z místních specialit jsou váhy.
Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám
klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí
nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce
z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří
o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.
Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet
minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze
tří kopií CMR
(mezinárodní nákladový list).
Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k
tomu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který
mohu na místě odstranit, nebylo mi
to nic platné.
Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro
pokuty.
Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při
vjezdu do Rumunska, 1. Června 2009.
Váhu pomalu přejíždím a jdu k okénku zakoupit
silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým TP, 55 EURO a
žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve sbalila mé peníze a povídá:
„ Máte na druhé nápravě o 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez.
Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu.
„ Nesmysl „ povídám. „Mám na celém autě 18 tun,
pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít
ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.
Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým
klidem před mýma očima vážní lístek zmačkala, hodila do koše a mých 55 EURO si
s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu
s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní
prostor.
Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na
mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval zpět své peníze zpět, nebo
zavolám policii.
„ Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „ My na vás
podáme žalobu za urážku úřední osoby a necháme vás zavřít.
Za mým autem už
byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za
dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi
mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm
nebyl, ten si nechala Rumunka také.
Samozřejmě, že mne cestou přes Bulharsko zastavila
policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další
závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při
přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý
musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen
usmál.
„ To předpokládám. Dejte 100 EUR, napíšu vám doklad na
dojetí a nechám vás odjet“.
Měl jsem plné auto autobaterií a dojet jsem musel.
Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.
Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají.
Policie zde jedná obdobně.
Jedu například z bulharského Slivenu na hraniční přechod
Ruse a silniční hlídka mne navádí na
odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou
výšku i váhu.
Policista obchází auto, vše v pořádku. Jak ze mne dostat
peníze?
S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám sjetý
vzorek a že to bude stát 200 Euro.
Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám.
" Problém " praví policista. " Dejte mi
váš pas! "
Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy " ne tak
", mi ho vrací zpět.
Vkládám tedy do pasu obvyklou, desetieurovou bankovku. Policista znovu nahlédne, opět mi
doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že
bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro
a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy " OK, vše v
pořádku ", mě s úsměvem na tváři nechává odjet.
Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že
si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám,
že vás třeba na hodinu odstaví a budete čekat, až vás pustí dál.
Rumunští kamikadze
Velkým nebezpečím na rumunských silnicích jsou zdejší
řidiči.
V osobních vozidlech zde stále převládají cca v 70% staré
Dacie, sotva držící po hromadě a díky palivu (snad nějaká směs petroleje),
kterým je Rumuni napájejí, neuvěřitelně páchnoucí.
Motory v těchto "hrobkách" mají dávno
odslouženo, málokdy dosáhnou vyšší rychlosti než 60 km/h a tak se za nimi tvoří
až několikakilometrové kolony.
Ještě hůře je na
tom vozový park nákladních aut. Staré Romany, Zily a podobně, jezdí ještě
pomaleji.
Dlouhé kolony pak řidiči rychlejších aut předjíždějí i v
těch nejnemožnějších místech.
Nepřehledné zatáčky, dvojitá, nepřerušovaná čára, zákazy
předjíždění - nic z toho nebrání zdejším pirátům předvést sílu svého stroje. A
to nemluvím o množství koňských potahů, stádech ovcí a dobytka, či volně
pobíhajících koních. To vše potkáte na rumunských i bulharských silnicích zcela
běžně. Nejnebezpečnější je zde však jízda v noci a doporučuji každému, ať se jí
pokud může, raději vyhne. Mohl uvést mnoho příkladů z vlastní zkušenosti, i z
vyprávění kolegů.
V průběhu dalších kapitol se s vámi o některé zajímavé
příběhy podělím, jednu povím hned.
Na prahu života a smrti.
Březen 2008.
Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes
krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.
Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na
počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při
ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy.
Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená
čerstvá tráva.
Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se
krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve "Vesničce Střediskové".
Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.
V těchto končinách se rychle stmívá.
Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a
připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu.
Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého,
fotografického lovu.
CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami
Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.
Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po
půlnoci bych chtěl být na parkovišti za Sibiu a zalehnout ke spánku.
Nebude mi to však souzeno.
Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém,
nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru.
Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze
zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe.
Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal.
Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou.
Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika
momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.
Musel jsem ale rychle vešit situaci.
Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy,
stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl
protáhnout.
Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli
bychom na placku všichni tři.
Strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze
silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou,
ničím nepřerušovanou tmu.
Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani
nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém,
ale bohudík, rovném.
Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a
vytřeštěně zírám před sebe.
Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy
vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli
mi dochází, kde to vlastně jsem.
Ten den při mně museli stát všichni svatí.
Vylézám z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty,
která v těch místech navazuje na hlavní silnici.
Dál už jsem tu noc nepokračoval.
Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit
šok.
Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl
do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko.
Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.
Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro
samou práci moc neužil a která toho ze mne - jako dědy - také zatím moc neměla.
Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik
říct.
Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně
snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.
Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až
metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo
stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky psát.
Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.
Probudily mne něčí hlasy.
Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého
stálo pět Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a
obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na
silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.
Byl to jeden z dnů, na které do smrti nezapomenu.
Bulharské „přesné“ vážení
Uprostřed parného léta 2008 jsem byl vyslán do bulharského,
horského městečka SATOVČA, pro černý mramor, určený stavební firmě na
Slovensko.
S obvyklými peripetiemi jsem přejel Maďarsko,
Rumunsko a část Bulharska až do Sofie. Tady jsem strávil víkend a čerpal
informace pro nejschůdnější cestu pro kamion, vysoko do horské oblasti
v Rodopech.
Místní obyvatelé mi poradili cestu sice asi nejkratší,
ale jak jsem měl později možnost zjistit, pro kamion vysoký čtyři metry zcela
nevhodnou. Dostal jsem se do míst se dvěma mosty se světlou výškou tak tři
metry šedesát!
function fblike(){document.getElementById('fb-like').innerHTML = '';}window.onload = fblike
návštěvníků stránky | |
---|---|
celkem | 107 091 |
tento týden | 256 |
dnes | 27 |